Nejlepší filmové role Dagmar Havlové: Od divadla k velkému plátnu

První filmové role v 70. letech

Dagmar Havlová vstoupila do světa filmu již v první polovině sedmdesátých let, kdy jako mladá, talentovaná herečka začala získávat své první výrazné filmové role. Její filmový debut přišel v roce 1974, kdy se objevila ve snímku Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, kde ztvárnila menší, ale nezapomenutelnou roli. Tento lehce fantaskní příběh režiséra Václava Vorlíčka jí otevřel dveře do československé kinematografie a stal se odrazovým můstkem pro její další kariéru.

V následujícím roce přišla významnější role ve filmu Pomerančový kluk, kde už dostala větší herecký prostor a mohla předvést svůj dramatický talent. Její výkon nezůstal nepovšimnut a brzy následovaly další nabídky. Významným milníkem se stal rok 1976, kdy se objevila hned ve dvou celovečerních filmech - Bouřlivé víno a Malá mořská víla. Zejména role v Bouřlivém víně jí přinesla uznání odborné veřejnosti a etablovala ji jako perspektivní mladou herečku československého filmu.

Konec sedmdesátých let byl pro Dagmar Havlovou obdobím intenzivní práce před kamerou. V roce 1978 zazářila ve filmu Zákaz přistání, kde ztvárnila jednu z hlavních postav. Její herecký projev se vyznačoval přirozeností a schopností věrohodně ztvárnit různorodé charaktery. V témže roce se také objevila v televizním filmu Zlaté rybky, kde prokázala svou všestrannost a schopnost zvládnout jak dramatické, tak lehčí žánry.

Významnou součástí její rané filmografie se staly také televizní inscenace a seriály, kde často dostávala příležitost k vytvoření komplexnějších postav. Její talent se naplno projevil v několika televizních adaptacích literárních děl, kde mohla využít své klasické herecké vzdělání a cit pro detail. Postupně si vybudovala pověst spolehlivé a profesionální herečky, která dokáže své postavy obohatit o psychologickou hloubku a autenticitu.

Sedmdesátá léta znamenala pro Dagmar Havlovou období, kdy se z nadějné začínající herečky postupně vypracovala v respektovanou osobnost československého filmu. Její herecký rejstřík se rozšiřoval s každou novou rolí a získávala stále náročnější úkoly. Toto období položilo pevné základy její další kariéry a připravilo ji na významné role, které měly teprve přijít v následujících desetiletích. Její schopnost přesvědčivě ztvárnit různorodé charaktery a profesionální přístup k práci ji řadily mezi nejvyhledávanější herecké osobnosti své generace.

Úspěšný film Copak je to za vojáka

Film Copak je to za vojáka z roku 1987 patří mezi nejvýznamnější snímky v kariéře Dagmar Havlové. V této romantické komedii režiséra Petra Tučka ztvárnila hlavní ženskou roli Marty, mladé dívky, která se zamiluje do vojáka základní služby Honzy, kterého ztvárnil Lukáš Vaculík. Děj se odehrává v 80. letech a zachycuje příběh lásky mezi civilistkou a vojákem, který musí plnit své povinnosti v armádě.

Dagmar Havlová v tomto filmu předvedla mimořádný herecký výkon, který jí přinesl značnou popularitu mezi diváky. Její ztvárnění role Marty bylo přesvědčivé a autentické, dokázala vystihnout všechny nuance své postavy - od počáteční nejistoty až po hlubokou zamilovanost. Chemie mezi ní a Lukášem Vaculíkem byla na plátně téměř hmatatelná, což významně přispělo k úspěchu celého filmu.

Film se natáčel převážně v Praze a okolí, přičemž mnoho scén vzniklo přímo ve vojenských kasárnách. Toto autentické prostředí dodalo snímku na věrohodnosti a pomohlo divákům lépe se vcítit do situace hlavních hrdinů. Režisér Petr Tuček dokázal citlivě propojit romantickou linku s dobovými reáliemi života v socialistickém Československu, včetně specifické atmosféry vojenské služby.

Zajímavostí je, že Dagmar Havlová musela pro roli Marty podstoupit speciální přípravu, aby věrohodně ztvárnila dívku z dělnického prostředí. Její postava pracuje v továrně, což bylo pro herečku, která do té doby hrála spíše kultivované městské ženy, určitou výzvou. S touto transformací si však poradila bravurně, což ocenili jak diváci, tak filmoví kritici.

Hudební doprovod filmu významně přispěl k jeho celkové atmosféře. Použité dobové písně perfektně ilustrovaly období 80. let a pomáhaly dotvářet romantickou náladu jednotlivých scén. Zvláště působivá byla závěrečná scéna, kde Havlová předvedla jeden ze svých nejemotivnějších výstupů v celé své filmové kariéře.

Film se stal jedním z nejsledovanějších československých snímků konce 80. let a dodnes se těší velké oblibě mezi diváky. Pro Dagmar Havlovou představoval důležitý milník v její herecké kariéře a pomohl jí etablovat se mezi přední československé herečky své generace. Její výkon v tomto filmu je často považován za jeden z jejích nejlepších a stal se důkazem její všestrannosti jako herečky.

Snímek také věrně zachytil specifickou atmosféru své doby, včetně módních trendů, způsobu života a společenských vztahů typických pro 80. léta v Československu. Pro současné diváky tak představuje zajímavý dokument doby, který kromě romantického příběhu nabízí i pohled do nedávné historie.

Hlavní role ve filmu Svatební cesta

Dagmar Havlová ztvárnila v roce 1976 hlavní ženskou roli ve filmu Svatební cesta, kde se představila jako mladá nevěsta Jana po boku Josefa Abrháma. Tento romantický snímek režiséra Jaroslava Balíka zachycuje příběh novomanželů, kteří se vydávají na svou svatební cestu napříč Československem. Film se stal jedním z významných milníků v herecké kariéře Dagmar Havlové, tehdy ještě vystupující pod svým dívčím příjmením Veškrnová.

Název filmu	Rok	Role
Copak je to za vojáka...	1987	Věra
Člověk proti zkáze	1989	Olga Scheinpflugová
Vášnivý polibek	1994	Markéta
Byl jednou jeden polda	1995	Učitelka
Byl jednou jeden polda II	1997	Učitelka

Ve snímku excelovala především díky své přirozené schopnosti ztvárnit mladou, zamilovanou ženu plnou ideálů a očekávání. Její chemie s Josefem Abrhámem byla na plátně tak přesvědčivá, že diváci dlouho věřili v jejich skutečný romantický vztah. Havlová do role vnesla svou charakteristickou jemnost a půvab, který ji později proslavil v mnoha dalších filmových a televizních projektech.

Svatební cesta není jen obyčejným romantickým příběhem, ale také zajímavou sondou do života mladých lidí v sedmdesátých letech. Dagmar Havlová zde musela zvládnout náročné emocionální scény, kdy její postava prochází různými vztahovými peripetiemi a postupně objevuje realitu manželského života. Její výkon byl kritiky vysoce hodnocen, především pro autenticitu a schopnost přesvědčivě ztvárnit vnitřní proměnu své postavy.

Natáčení probíhalo na různých lokacích po celé republice, což kladlo na mladou herečku značné fyzické nároky. Havlová později vzpomínala, že právě tato role jí pomohla zdokonalit své herecké umění a naučila ji pracovat s kamerou v různých prostředích. Její výkon ve filmu Svatební cesta se stal odrazovým můstkem pro další významné role v československé kinematografii.

Film také vyniká tím, jak citlivě zachycuje vztahovou dynamiku mezi hlavními postavami. Dagmar Havlová dokázala své postavě Jany vdechnout život takovým způsobem, že divák mohl sledovat postupný vývoj jejího charakteru od naivní novomanželky až po vyzrálejší osobnost. Její herecký projev byl přirozený, nenucený a plný drobných nuancí, které dodávaly postavě na věrohodnosti.

Svatební cesta se díky výkonu Dagmar Havlové zařadila mezi významné české filmy sedmdesátých let a dodnes je považována za jeden z důležitých snímků v její filmografii. Role Jany ukázala její všestrannost a schopnost zvládnout jak komediální, tak dramatické polohy, což později využila v mnoha dalších filmových projektech. Tento film také pomohl ustanovit její pozici jako jedné z nejvýraznějších hereček své generace.

Televizní seriál Sanitka a role Evy

V roce 1984 se Dagmar Havlová (tehdy ještě pod jménem Veškrnová) objevila v jedné ze svých nejvýznamnějších televizních rolí, když ztvárnila postavu zdravotní sestry Evy Adamcové v seriálu Sanitka. Tento třináctidílný televizní seriál režiséra Jiřího Adamce se stal jedním z nejsledovanějších československých seriálů 80. let a dodnes patří mezi kultovní díla české televizní tvorby. Eva Adamcová představovala mladou, ambiciózní zdravotní sestru, která se musela vyrovnávat s náročnou prací na záchranné službě i složitými osobními vztahy.

Havlová v této roli předvedla mimořádný herecký výkon, když dokázala věrohodně ztvárnit vývoj své postavy od nezkušené začátečnice až po sebevědomou profesionálku. Její chemie s Jaromírem Hanzlíkem, který ztvárnil doktora Vojtěcha Janderu, byla jedním z hlavních tahounů celého seriálu. Scény z prostředí záchranné služby byly natáčeny s důrazem na autenticitu, herci včetně Havlové absolvovali speciální přípravu pod dohledem skutečných zdravotníků.

Role Evy Adamcové významně přispěla k popularitě Dagmar Havlové mezi českými diváky a otevřela jí dveře k dalším významným televizním a filmovým rolím. Seriál Sanitka se zabýval nejen profesním životem záchranářů, ale také jejich osobními dramaty a vztahy, což Havlové umožnilo předvést širokou škálu hereckých poloh. Její postava procházela v průběhu seriálu složitým vztahem s doktorem Janderou, řešila pracovní konflikty i osobní krize, což herečce poskytlo prostor pro vytvoření komplexní a uvěřitelné postavy.

Zajímavostí je, že natáčení seriálu bylo fyzicky i psychicky náročné, protože mnoho scén se odehrávalo v reálném prostředí pražské záchranné služby. Havlová musela zvládnout práci s dobovou zdravotnickou technikou a osvojit si základní zdravotnické postupy, aby její ztvárnění zdravotní sestry působilo přesvědčivě. Její profesionalita a pečlivá příprava na roli se výrazně podepsaly na celkovém vyznění seriálu.

Seriál Sanitka se stal významným milníkem v kariéře Dagmar Havlové a dodnes je považován za jeden z jejích nejlepších televizních výkonů. Díky této roli si upevnila pozici mezi předními českými herečkami a dokázala, že zvládne i náročnější dramatické role. Úspěch seriálu vedl k tomu, že se stal vzorem pro mnoho pozdějších televizních projektů s zdravotnickou tématikou, a postava Evy Adamcové se zařadila mezi nezapomenutelné postavy české televizní tvorby 80. let.

Výrazná postava v Nemocnici na kraji města

Dagmar Havlová se nesmazatelně zapsala do historie české kinematografie především svým působivým ztvárněním role Dany Králové v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města. Její postava mladé, ambiciózní lékařky se stala jednou z nejoblíbenějších v celém seriálu a významně přispěla k jeho celkovému úspěchu. Dana Králová v jejím podání představovala moderní, emancipovanou ženu, která se nebála postavit tehdejším konvencím a předsudkům v převážně mužském lékařském prostředí.

V průběhu natáčení dokázala Havlová vytvořit komplexní charakter, který diváky provázel všemi díly původní série. Její herecký výkon byl natolik přesvědčivý, že se Dana Králová stala vzorem pro mnoho mladých žen té doby. Postava procházela složitým osobním i profesním vývojem, řešila komplikované vztahy na pracovišti i v osobním životě, což Havlová ztvárnila s mimořádnou citlivostí a autenticitou.

Seriál se natáčel v letech 1977 až 1981 a Dagmar Havlová v něm excelovala po boku takových hereckých osobností, jako byli Ladislav Chudík, Josef Abrhám či Josef Vinklář. Její role byla klíčová pro vývoj celého příběhu a dodnes je považována za jeden z vrcholů její herecké kariéry. Havlová dokázala své postavě vdechnout život takovým způsobem, že diváci s Danou Královou prožívali všechny její životní peripetie, radosti i strasti.

Zajímavostí je, že pro roli Dany Králové musela Havlová nastudovat množství odborných lékařských postupů a terminologie, aby její ztvárnění bylo co nejvěrohodnější. Konzultovala s skutečnými lékaři a trávila čas v nemocnicích, aby pochopila fungování zdravotnického prostředí. Tento pečlivý přístup k roli se výrazně odrazil v kvalitě jejího hereckého výkonu.

Úspěch seriálu byl tak významný, že se stal kulturním fenoménem své doby. Dagmar Havlová se díky své roli stala jednou z nejpopulárnějších českých hereček a její výkon v Nemocnici na kraji města je dodnes považován za učebnicový příklad kvalitního televizního herectví. Role Dany Králové významně ovlivnila její další hereckou kariéru a otevřela jí dveře k dalším významným rolím v českém filmu a televizi.

Přestože Dagmar Havlová ztvárnila během své kariéry mnoho dalších významných rolí, její působení v Nemocnici na kraji města zůstává pro mnoho diváků tím nejpamátnějším. Její interpretace postavy Dany Králové přispěla k vytvoření jednoho z nejúspěšnějších československých seriálů všech dob, který si i po více než čtyřech desetiletích od svého vzniku zachovává své kouzlo a přitahuje nové generace diváků.

Film Bumerang a spolupráce s Hynkem Bočanem

V roce 1996 přišla pro Dagmar Havlovou zásadní filmová příležitost, když jí režisér Hynek Bočan nabídl hlavní roli ve filmu Bumerang. Tato role představovala významný milník v její herecké kariéře a zároveň položila základy jejich dlouholeté tvůrčí spolupráce. Ve snímku ztvárnila postavu Markéty, úspěšné právničky, která se musí vyrovnat s nečekaným návratem své první lásky do života. Film se natáčel v průběhu několika měsíců na různých lokacích v Praze a okolí, přičemž Havlová do role vnesla mimořádnou dávku autenticity a emocionální hloubky.

Spolupráce s Hynkem Bočanem se ukázala jako mimořádně plodná a inspirativní pro obě strany. Režisér oceňoval především Havlové profesionalitu a schopnost přirozeně ztvárnit komplexní ženské charaktery. Jejich vzájemné porozumění se projevilo i v následujících projektech, kde Bočan obsazoval Havlovou do dalších významných rolí. Během natáčení Bumerangu vzniklo mezi nimi tvůrčí pouto, které přetrvalo mnoho let.

Film Bumerang se stal diváckým hitem a získal pozitivní ohlasy od filmových kritiků. Havlová za svůj výkon sklidila uznání odborné veřejnosti a utvrdila svou pozici jako jedna z nejvýraznějších českých hereček své generace. Příběh filmu, který se dotýkal témat jako jsou vztahy, kariéra a životní volby, rezonoval s českými diváky a stal se jedním z nejúspěšnějších snímků roku 1996.

Práce na filmu byla pro Havlovou náročná nejen po herecké stránce, ale také vzhledem k intenzivnímu natáčecímu harmonogramu. Musela skloubit filmování s divadelními závazky a dalšími pracovními povinnostmi. Její profesionalita a oddanost projektu se projevily v každé scéně, kde dokázala přesvědčivě ztvárnit vnitřní konflikt své postavy.

Hynek Bočan později vzpomínal, že obsazení Dagmar Havlové do hlavní role bylo jedním z jeho nejlepších režijních rozhodnutí. Její přirozený projev a schopnost pracovat s emocemi postavy přesně odpovídaly jeho představě o charakteru Markéty. Během natáčení vzniklo množství nezapomenutelných scén, které dodnes patří k vrcholům české kinematografie devadesátých let.

Bumerang také představoval zajímavý moment v kariéře Dagmar Havlové z hlediska žánrového rozpětí. Film kombinoval prvky dramatu s romantickou linkou a společenskou kritikou, což Havlové umožnilo předvést širokou škálu hereckých poloh. Její výkon byl oceňován především pro schopnost věrohodně zachytit proměnu postavy v průběhu děje a citlivě pracovat s dramatickými momenty.

Spolupráce s Bočanem pokračovala i v následujících letech, kdy společně pracovali na dalších projektech. Jejich profesionální vztah se vyznačoval vzájemným respektem a porozuměním, což se pozitivně odráželo na kvalitě jejich společné tvorby. Film Bumerang tak zůstává nejen významným dílem české kinematografie, ale také důležitým mezníkem v kariéře Dagmar Havlové a svědectvím o jejím mimořádném hereckém talentu.

Poslední herecká role před odchodem z filmu

Dagmar Havlová se naposledy před svým odchodem z filmového průmyslu objevila v televizním filmu Správce statku z roku 1996. Toto dílo režiséra Františka Filipa představovalo symbolickou tečku za její bohatou hereckou kariérou, během níž ztvárnila desítky nezapomenutelných rolí. V tomto filmu ztvárnila postavu Marie Krausové, ženy středního věku, která se musí vyrovnat s nelehkou životní situací na českém venkově. Její výkon v této roli byl kritiky hodnocen jako mimořádně přesvědčivý a emotivně působivý, což jen potvrdilo její herecké mistrovství, které si během let vybudovala.

Film Správce statku se natáčel v období, kdy už Dagmar Havlová věděla, že se její život bude ubírat jiným směrem. Její vztah s tehdejším prezidentem Václavem Havlem nabíral na intenzitě a bylo zřejmé, že její herecká dráha bude muset ustoupit novým životním výzvám. Přesto do této role vložila veškerou svou profesionalitu a zkušenosti. Příběh filmu se odehrává v poválečném období a řeší složité mezilidské vztahy v době společenských změn. Havlová zde předvedla svůj charakteristický herecký projev, ve kterém dokázala skloubit jemnou citlivost s vnitřní silou své postavy.

Natáčení probíhalo v náročných podmínkách české krajiny a Dagmar Havlová musela čelit jak fyzicky náročným scénám, tak psychicky vypjatým momentům. Její schopnost přesvědčivě ztvárnit vnitřní konflikt postavy a její postupnou proměnu se stala jedním z nejvýraznějších prvků celého filmu. Spolupráce s režisérem Filipem byla podle dobových svědectví velmi intenzivní a produktivní, což se odrazilo i na výsledné podobě snímku.

V kontextu její filmografie představuje Správce statku důstojné zakončení aktivní herecké kariéry. Film získal pozitivní ohlasy jak u diváků, tak u odborné kritiky, která vyzdvihovala především autenticitu hereckého projevu Dagmar Havlové a její schopnost přirozeně zapadnout do dobového kontextu příběhu. Její ztvárnění Marie Krausové se vyznačovalo precizností a pochopením pro složitost lidského osudu v těžkých časech.

Po dokončení tohoto filmu se Dagmar Havlová postupně stahovala z veřejného života a připravovala se na svou novou životní roli po boku Václava Havla. Její poslední herecký výkon však zůstává důkazem jejího mimořádného talentu a profesionality, kterou si udržela až do posledního natáčecího dne. Film Správce statku tak představuje nejen závěrečnou kapitolu její herecké kariéry, ale také svědectví o době a lidských osudech, které dokázala tak přesvědčivě přenést na filmové plátno.

Návrat k herectví v dokumentárních filmech

Po dlouhé odmlce od aktivního herectví se Dagmar Havlová začala postupně vracet k umělecké činnosti, především prostřednictvím dokumentárních filmů. V roce 2004 se objevila v dokumentárním snímku Občan Havel, který mapoval život jejího manžela Václava Havla během jeho prezidentského období. Film zachytil intimní momenty jejich společného života a ukázal Dagmar v přirozené roli první dámy, ale také jako člověka s vlastními názory a osobností.

Následoval dokument Občan Havel přikuluje z roku 2009, který obsahoval dosud nezveřejněné záběry z natáčení původního dokumentu. Havlová zde působila autenticky a přirozeně, což diváci velmi oceňovali. V roce 2012 se podílela na vzniku dokumentárního filmu Odcházení, který zachycoval proces vzniku stejnojmenného filmu podle divadelní hry Václava Havla. Přestože se v samotném hraném filmu Odcházení neobjevila, její přítomnost v dokumentu přinesla zajímavý pohled do zákulisí vzniku tohoto významného díla.

Významným návratem před kameru byl dokument Život podle Václava Havla z roku 2014, kde Dagmar Havlová poskytla rozsáhlý rozhovor o společném životě s bývalým prezidentem. Její výpověď byla nesmírně osobní a emotivní, což přispělo k vytvoření komplexního portrétu jejich vztahu a společného života. V dokumentu se také věnovala vzpomínkám na svou hereckou kariéru a vysvětlovala důvody, proč se rozhodla z aktivního herectví na čas stáhnout.

V následujících letech se objevila v několika televizních dokumentech věnovaných české kulturní scéně a historii Národního divadla. Její výpovědi byly vždy fundované a opíraly se o bohaté zkušenosti z divadelního prostředí. Dokumentární tvorba jí umožnila propojit své herecké zkušenosti s rolí významné osobnosti českého veřejného života.

V roce 2019 se podílela na vzniku dokumentárního cyklu o českém divadle, kde vzpomínala na své nejvýznamnější divadelní role a spolupráci s legendárními režiséry. Její přítomnost v dokumentárních filmech není pouze formální - přináší do nich autenticitu, hloubku a osobní rozměr. Dokumentární tvorba se tak stala pro Dagmar Havlovou způsobem, jak zůstat v kontaktu s uměleckým světem, aniž by se musela vracet k náročnému režimu hraného filmu nebo divadla. Její výpovědi v dokumentech jsou ceněny pro svou upřímnost, otevřenost a schopnost reflektovat jak osobní život, tak profesionální kariéru s nadhledem a moudrostí.

Celkový počet filmových a televizních rolí

Dagmar Havlová se během své bohaté herecké kariéry objevila v více než osmdesáti filmových a televizních projektech. Její působení před kamerou začalo již v sedmdesátých letech a pokračovalo s různou intenzitou až do současnosti. Nejvýraznější období její herecké kariéry bylo zejména v osmdesátých letech, kdy ztvárnila řadu významných rolí jak v televizních seriálech, tak ve filmech. V televizní tvorbě se významně prosadila především v dramatických a komediálních seriálech, kde často hrála charakterní role silných a nezávislých žen.

Mezi její nejvýznamnější televizní role patří bezpochyby účinkování v seriálu Sanitka, kde ztvárnila zdravotní sestru, dále pak role v seriálech jako Nemocnice na kraji města, Život na zámku či Přítelkyně z domu smutku. Ve filmové tvorbě se objevila v mnoha celovečerních snímcích, přičemž její filmografie čítá přes čtyřicet filmových rolí. Významné jsou její role ve filmech jako Copak je to za vojáka, Svatební cesta do Jiljí, Fešák Hubert nebo Konec básníků v Čechách.

V devadesátých letech její herecká aktivita mírně poklesla, což bylo způsobeno především jejím vstupem do politického života po boku prezidenta Václava Havla. Přesto i v tomto období natočila několik významných projektů. Po roce 2000 se k herectví částečně vrátila a objevila se v několika televizních filmech a seriálech. Její poslední významnější role byly v televizních projektech jako Ordinace v růžové zahradě nebo První republika.

Zajímavostí je, že v průběhu své kariéry vystřídala různé žánry - od dramatu přes komedii až po detektivní příběhy. V každém z těchto žánrů prokázala svůj široký herecký rejstřík a schopnost věrohodně ztvárnit různorodé charaktery. Její herecký projev se vyznačuje především přirozeností a schopností vystihnout jemné nuance postav, které ztvárňuje.

V divadelním prostředí, které bylo pro ni vždy velmi důležité, ztvárnila desítky rolí, které doplňují její bohatou filmovou a televizní kariéru. Právě kombinace divadelního, filmového a televizního herectví z ní učinila jednu z nejvšestrannějších českých hereček své generace. Její celkový přínos české kinematografii a televizní tvorbě je nezpochybnitelný, což dokazuje i řada ocenění, která za své výkony získala.

Herectví je jako tanec na ostří nože, každá role je nová výzva a každý film nová kapitola života

Karolína Berková

Nejvýznamnější ocenění za herecké výkony

Dagmar Havlová během své bohaté herecké kariéry získala řadu prestižních ocenění, která potvrzují její výjimečný talent a přínos české kinematografii. Za svůj výkon ve filmu Modré z nebe obdržela v roce 1983 významnou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Její ztvárnění hlavní role mladé ženy bojující s osobními démony si získalo uznání nejen domácí kritiky, ale i mezinárodního publika. V témže roce byla oceněna také Cenou československé filmové kritiky.

Významným milníkem v její kariéře bylo udělení Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Díky za každé nové ráno. Toto ocenění z roku 1994 potvrdilo její schopnost přesvědčivě ztvárnit i náročné charakterní role. Film, který byl natočen podle autobiografické knihy Haliny Pawlowské, se stal jedním z nejvýraznějších snímků devadesátých let.

V roce 1996 získala prestižní divadelní Cenu Thálie za mimořádný ženský jevištní výkon v kategorii činohra. Toto ocenění obdržela za roli ve hře Višňový sad, kde ztvárnila postavu Raněvské. Její interpretace této klasické čechovovské postavy byla kritiky označena za mistrovskou ukázku hereckého umění.

Zvláštní uznání si vysloužila také za své výkony v televizních seriálech, především za roli doktorky Králové v populárním seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Za tento výkon byla nominována na cenu TýTý v kategorii herečka roku. Její schopnost přirozeně a uvěřitelně ztvárnit postavu lékařky si získala srdce diváků napříč generacemi.

V roce 2000 byla oceněna Medailí Za zásluhy o stát v oblasti umění, kterou jí udělil tehdejší prezident Václav Havel. Toto státní vyznamenání reflektovalo nejen její herecké úspěchy, ale i její přínos české kultuře jako celku. V následujících letech získala několik čestných uznání na různých filmových festivalech, včetně zvláštního ocenění na Festivalu českých filmů v Plzni za celoživotní přínos české kinematografii.

Její herecké umění bylo oceněno také na mezinárodní scéně, když v roce 2003 získala cenu na filmovém festivalu v Monte Carlu za roli ve filmu Zdivočelá země. Porota vyzdvihla především její schopnost přesvědčivě ztvárnit složitou postavu v období politických změn. Toto ocenění potvrdilo, že Dagmar Havlová patří k nejvýraznějším českým herečkám své generace, jejíž talent přesahuje hranice České republiky.